SUPERDEBATA KE KULTUŘE 2017

České středisko ITI srdečně zve na debatu zaměřenou na kulturní politiku a dlouhodobé vize podpory umění v ČR vycházející z volebních programů politických stran, které kandidují do Poslanecké sněmovny ČR v říjnových volbách 2017. Moderovaná diskuse se zaměří nejen na programová prohlášení, ale i na plnění jednotlivých programových bodů a strategických dokumentů. Účastníky debaty budou zástupci politických stran, zástupci odborné veřejnosti a široká veřejnost. Akce se uskuteční ve spolupráci s časopisem Svět a divadlo a v návaznosti na kampaň Kultura volí 2017, kterou pořádá Platforma uměleckých profesních organizací (Asociace nezávislých divadel, Vize tance, Taneční sdružení ČR, Herecká asociace).

Pozvání do diskuse přijali:

Milena Bartlová, Strana zelených
Daniel Herman, KDU-ČSL
Eliška Kaplický Fuchsová, ANO
Lukáš Kaucký, ČSSD
Jan Lacina, STAN
Jaroslav Novák, SPD
Václav Novotný, TOP09
Marek Pokorný, ODS
Olga Richterová, Pirátská strana
Zdeněk Štefek, KSČM

Moderátoři:
Karel Král (šéfredaktor časopisu Svět a Divadlo, předseda Sdružení českých divadelních kritiků)
Marta Smolíková (ředitelka Otevřené společnosti o.p.s.)

Debata se uskuteční 2. října 2017 od 15:30 do 18:00 hodin v Divadle v Celetné, Celetná 17, Praha 1. Sledovat ji můžete také živě prostřednictvím streamu na www.idu.cz. Záznam bude dostupný na internetových stránkách www.svetadivadlo.cz a https://iti.idu.cz.

Prosíme o registraci účasti na diskusi na níže uvedeném odkaze: https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSdtSVhrBONkPw76dQQ772mrCmJ6Y6-R9JrYCqBPJ4ImkwkM0g/viewform

Kompletní odpovědi na anketu Platformy uměleckých profesních organizací ke kulturní politice naleznete zde: www.andcr.cz

Kontakty pro média:
Martina Pecková Černá
Tajemnice Českého střediska ITI
M +420 775 858 794
E martina.peckova-cerna@divadlo.cz

Judita Hoffmanová
Oddělení Komunikace a marketingu
Institut umění – Divadelní ústav
T +420 224  809 112
M +420 721 721 238
E judita.hofmannova@divadlo.cz

Tanečnicí jsem se stala proto, že jsem toužila létat. Dojímala mě dokonalost zemské přitažlivosti. V mých tancích není žádný skrytý smysl. Jsou duchovním cvičením v tělesné podobě.

Tanec komunikuje a rozšiřuje univerzální jazyk, plodí radost, krásu a pokrok v lidském vědění. Tanec je kreativita… stále nová… kreativita myšlení, příprav, provedení a prezentace. Naše těla jsou nástroji výrazu, nikoliv médiem reprezentace. Tento pohled osvobozuje naši tvořivost, což je ta nejpodstatnější lekce a dar umělecké činnosti.

Život umělce nekončí s věkem, jak se domnívají někteří kritici. Tanec tvoří lidé, lidé a myšlenky. Coby publikum si můžete tvůrčí impuls vzít s sebou domů a využít jej ve svém každodenním životě.

Trisha Brown
Trisha Brown (umělecká šéfka a choreografka) se narodila a vyrostla v Aberdeenu ve státě Washington. Roku 1958 promovala na kalifornské Mills College a roku 1961 se přestěhovala do New Yorku. Ihned se plně zapojila do tvorby Judson Dance Theatre, které se později stalo fenoménem postmoderny. Vybrousila tu své zkoumání pohybu s cílem najít neobyčejné ve všednodenním. Tím, že zpochybňovala zažité vnímání představení, posunula Brownová, společně s podobně smýšlejícími umělci, hranice choreografie a navždy změnila moderní tanec.
Roku 1970 založila Trisha Brown svou vlastní společnost a začala vytvářet díla inspirovaná okolím, jako byly Walking Down the Side of a Building (1970) a Roof Piece (1971). V téže době začala také spolupracovat s Robertem Rauschenbergem. V osmdesátých letech vytvořila řadu inovativních inscenací, jako dnes už ikonické Set and Reset(1983) s původní hudbou od Laurie Anderson a scénografií Roberta Rauschenberga. Tím se završil její první plně vyvinutý cyklus, Unstable Molecular Structures.
Tento cyklus představoval ladný, leč nepředvídatelný geometrický styl, který je pro její práci charakteristický. Následně začala Brownová se svou neúnavně atletickou Valiant Series, v níž tanečníky vedla na hranu fyzických možností a zkoumala pohyb spojený s určitým pohlavím. Následně přišel elegantní, tajemný Back to Zero Cycle, v němž Brownová ustoupila od vnějškové virtuozity a zkoumala nevědomý pohyb. S Rauchenbergem naposledy spolupracovala na If you couldn’t see me (1994), kde tančila celou dobu zády k publiku.
Vždy se snažila překvapovat, přicházet s něčím novým a experimentovat, a tak se následně zaměřila na klasickou hudbu a operní inscenace, což dalo vzniknout takzvanému Music Cycle. Anna Kisselgoff z New York Times označila její choreografii na Bachovu monumentální Hudební obětinu (Musical Offering, M.O.; 1995) za „mistrovské dílo“. Proto se Trisha Brown ještě více ponořila do opery, tvořila choreografie a režírovala nesčetně vynikajících oper.
V pokračujícím objevování nových území se Brownová vrhla na zkoumání relevantních témat, jako jsou nové technologie, a spolu s japonským umělcem a designérem robotů Kenjirem Okazakim stvořila duchaplné, sofistikované I love my robots (2007). Její poslední dílo, I’m going to toss my arms – if you catch them they’re yours (2011), vzniklo ve spolupráci s výtvarníkem Burtem Barrem, jehož výrazné scéně dominují průmyslové ventilátory.
Krom toho, že byla plodnou choreografkou, byla Brownová zároveň vynikající výtvarnicí, jak je vidět na příkladu výtvarné performance It’s a Draw (2002). Její kresby byly k vidění na výstavách, v galeriích a muzeích po celém světě.
Od roku 1961 vytvořila Trisha Brown přes stovku tanečních děl a stala se první choreografkou, která získala stipendium Genius Award od MacArthurovy nadace. Mimoto se jí dostalo řady dalších poct, mimo jiné pět stipendií od National Endowment for the Arts. Roku 1988 ji francouzská vláda jmenovala rytířkou Řádu umění a literatury, později byla povýšena na stupeň „Commandeur“. Na pozvání prezidenta Billa Clintona byla mezi lety 1994 a 1997 členkou National Council of the Arts. Roku 2003 získala Národní medaili umění. Byla nositelkou mnoha čestných doktorátů, byla čestnou členkou Americké akademie umění a literatury a roku 2011 získala prestižní Cenu Dorothy a Lillian Gishových za „mimořádný přínos kráse světa a tomu, jak si lidstvo užívá a chápe život“.

Překlad Michal Zahálka

Světový den divadla se koná každé jaro už pětapadesát let. Den, to je čtyřiadvacet hodin, které začínají u divadla nó a bunraku, přejdou přes pekinskou operu a kathakali, zdrží se mezi Řeckem a Skandinávií, mezi Aischylem a Ibsenem, Sofoklem a Strindbergem, mezi Anglií a Itálií, Sarah Kaneovou a Pirandellem, a mimo jiné taky ve Francii, kde jsme my a kde leží Paříž, která ze všech měst na světě vítá nejvíc zahraničních souborů. Našich čtyřiadvacet hodin obsáhne Francii i Rusko, od Racina a Molièra k Čechovovi, potom překonáme Atlantik a skončíme v univerzitním městečku někde v Kalifornii, kde mladí možná znovuobjevují divadlo. Divadlo se totiž vždy znovu rodí z vlastního popela. Jen je třeba neúnavně odstraňovat konvence. Tak zůstává živé. Vzpírá se času a prostoru, současné hry čerpají z uplynulých staletí a klasický titul zesoučasní pokaždé, když jej nanovo inscenujeme.

Světový den divadla, to samozřejmě není den všední. Zahrnuje nezměrný časoprostor – a tady bych ráda připomněla skvělého, byť skromného francouzského dramatika Jeana Tardieua. Pokud jde o prostor, ptá se, jaká je nejdelší cesta mezi dvěma body… Pokud jde o čas, nabádá na desetiny vteřiny měřit dobu potřebnou k vyslovení slůvka věčnost. A dál o časoprostoru říká: „Než usnete, zaměřte se na dva libovolné body ve vesmíru a spočítejte si, jak dlouho by vám ve snu trvala cesta z jednoho do druhého.“ Ten pojem „ve snu“ si pamatuji. Jako by se Tardieu setkal s Bobem Wilsonem. Také bychom ten náš světový den divadla mohli shrnout vzpomínkou na Samuela Becketta, jehož Winnie říká se svou příznačnou vervou: „Přece to nakonec bude další šťastný den!“ Když jsem přemýšlela o tomto poselství, o něž mě laskavě požádali, vzpomněla jsem si na všechny sny o všech těchhto scénách. Sem na půdu UNESCO tak nepřicházím sama, doprovázejí mě všechny postavy, které jsem na jevišti ztvárnila, role, které zdánlivě odejdou, když je po všem, ale žijí ve vás pod povrchem a jsou vždy připraveny pomoct nebo škodit těm, které přijdou po nich: Faidra, Araminta, Orlando, Heda Gablerová, Médeia, markýza de Merteuil, Blanche Duboisová… Se mnou jsou tu i postavy, kterým jsem nadšeně tleskala jako divačka. A jako taková jsem součástí celého světa. Jsem Řekyně, Afričanka, Syřanka, Benátčanka, Ruska, Brazilka, Peršanka, Římanka, Japonka, Marsaillanka, Newyorčanka, Filipínka, Argentinka, Norka, Korejka, Němka, Rakušanka, Angličanka, jsem skutečně z celého světa. V tom tkví podstata globalizace.

Laurence Olivier roku 1964 u příležitosti tohoto dne divadla oznámil, že po více než století bojů se konečně v Anglii podařilo stvořit národní divadlo, z nějž záhy také chtěl vytvořit divadlo mezinárodní, přinejmenším co se týče repertoáru. Dobře věděl, že Shakespeare patří všem v celém světě.

S potěšením jsem zjistila, že vůbec první poselství těchto Světových dní divadla bylo roku 1962 svěřeno Jeanu Cocteauovi, jakožto autorovi jedné z „cest kolem světa za osmdesát dní“ nesporně k tomuto poselství povolanému. Já jsem cestu kolem světa podnikla jinak, podnikla jsem ji v osmdesáti inscenacích anebo v osmdesáti filmech. Mluvím i o filmech, protože pro mě není rozdíl mezi hraním v divadle a ve filmu. Pokaždé, když to řeknu, zní to překvapivě, ale je to pravda, je to tak. Žádný rozdíl v tom není.

Když tu mluvím, nejsem sama za sebe, nejsem herečka, jsem jen jednou z množství osob, díky nimž divadlo existuje dál. Je to tak trochu naše povinnost. A naše nezbytnost. Jak to říct: ne kvůli nám existuje divadlo, to spíš díky němu existujeme my. Divadlo je silné, odolává, přežije všechno, války, cenzuru, nedostatek peněz. Stačí říct jen „scénou je holé jeviště čas je nedefinovaný“ a poslat na scénu herce. Nebo herečku. Co udělá? Co řekne? Budou mluvit? Publikum čeká, dozví se to, publikum, bez nějž není divadla, na to nezapomínejme. Jeden člověk v hledišti už je publikum. Stejně ale nejsou prázdné židle žádoucí! Snad jen u Ionesca…  Stařenka v závěru říká: „Ano, ano, zemřeme v plné slávě… zemřeme, abychom se stali legendou… Přinejmenším budeme mít ulici s naším jménem…“

Světový den divadla existuje už pětapadesát let. Za těch pětapadesát let jsem osmou ženou, kterou oslovili, aby přednesla poselství, ostatně ani nevím, jestli je to slovo „poselství“ patřičné. Mí předchůdci (ten mužský rod se vnucuje!) mluvili o divadle představivosti, svobody, původní, připomínali mnohost kultur, krásu, otázky bez odpovědí… Roku 2013, tedy před pouhými čtyřmi lety, řekl Dario Fo: „Jediné řešení dnešní krize tedy spočívá v naději, že bude uspořádán velký hon na nás, divadelníky, a zejména pak na ty mladé, kteří chtějí dělat divadlo. Vznikne nová diaspora divadelníků, kteří z tohoto omezení nepochybně vytěží dosud nepředstavitelné výhody a inspiraci pro nová divadelní představení, pro nové divadlo.“ Nepředstavitelné výhody, to je pěkný slogan, skoro do nějakého politického programu, ne? … Jelikož jsem v Paříži a zanedlouho nás čekají prezidentské volby, všem, kteří by nám podle všeho chtěli vládnout, radím, aby si všimli nepředstavitelných výhod, které nám skýtá divadlo. Jenom ne hon na čarodějnice!

Pro mě je divadlo ten druhý, je to dialog, nepřítomnost zloby. Přátelství mezi národy, nevím sama přesně, co to znamená, ale věřím v komunitu, v přátelství diváků a herců, ve spojení všech těch, které spojuje divadlo, těch, kteří pro něj píšou, překládají, těch, kteří ho osvětlují, oblékají, vypravují, těch, kteří ho hrají, kteří ho dělají a těch, kteří do něj chodí. Divadlo nás chrání, zastřešuje… Pevně věřím, že nás má rádo… tak, jako my máme rádi jej… Vzpomínám si na jednoho stařičkého, staromódního inspicienta, který každý večer, než se zvedla opona, v zákulisí pevným hlasem říkal: „Místo divadlu!“ To budou poslední slova. Děkuji.

Přeložil Michal Zahálka.

Isabelle Huppertová (*1953) patří k nejuznávanějším francouzským, ale i světovým herečkám. Drží rekord v počtu nominací na francouzskou filmovou cenu César. V divadle hrála mimo jiné v inscenacích Petera Zadeka (Veta za vetu), Roberta Wilsona (Orlando, Kvartet), Jacquese Lassalla (avignonská Médeia) či Krzysztofa Warlikowského (Faidra/y). Z její početné filmografie jsou obzvlášť významné její spolupráce s režiséry Michaelem Hanekem (Pianistka, Láska, Happy End aj.) a Claude Chabrolem (Obřad, Konec sázek, Díky za čokoládu aj.). Za Verhoevenův film Elle získala řadu ocenění včetně Zlatého glóbu a nominace na Oscara.

Sdružení českých  divadelních kritiků/české centrum AICT ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem

si Vás dovolují pozvat  na diskusi nazvanou

PO RADOCÍCH

Chtěli bychom se společně zamyslet nad zánikem Cen Alfréda Radoka a zároveň diskutovat  o budoucnosti nových  výročních cen české divadelní kritiky, ale i o budoucnosti anonymní soutěže o nejlepší novou českou a slovenskou divadelní hru.

Pozváni jsou zejména Ingeborg Radok Žádná (předsedkyně správní rady Nadačního fondu Cen Alfréda Radoka-NF CAR), Petra Marková (místopředsedkyně správní rady NF CAR a ředitelka agentury Aura-Pont) a ostatní členové správní rady NF CAR (Petr Christov, Michal Novotný, Hynek Pekárek, Pavla Petrová, Jiří Šesták), jakož i Karel Král (šéfredaktor časopisu Svět a divadlo a bývalý člen správní rady NFCAR), či např. bývalá tajemnice NF CAR Marie Reslová a další. Pozváni budou – kromě členů SČDK – i zástupci médií.

Moderuje Jana Machalická.

Debata  se koná ve čtvrtek 27. listopadu 2014 od 16:00 v Malém sále  / 2. patro Institutu umění – Divadelního ústavu, Celetná 17, Praha 1/.

Slavnostní vyhlášení stipendijní ceny 2014

Slavnostní vyhlášení a předání Stipendijní ceny pro mladé talenty divadelní kritiky 2014 se uskuteční ve čtvrtek 11. září ve 20h v kavárně Nového divadla v Plzni v rámci meznárodního festivalu Divadlo.

Porota, která pracuje ve složení Nina Vangeli, Martin Bernátek, Petr Christov, Lenka Šaldová a Jan Šotkovský, vybere vítěze/vítězku ve středu 27. srpna 2014.

Podrobnosti o stipendijní ceně naleznete zde.

PETICE NA PODPORU ČINOHERNÍHO DIVADLA MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM o.p.s. – SCÉNA ČINOHERNÍ STUDIO

V pátek 31.1. 2014 se uskutečnilo poslední představení Činoherního studia Ústí nad Labem a tiskem proběhla zpráva o možném ukončení provozování tohoto divadla v podobě, v jakém existuje nyní.

Ústecký magistrát ve zcela nestandardním termínu, tj. v průběhu probíhající sezóny, vypsal výběrové řízení na finanční prostředky určené pro činohru v Ústí nad Labem. Na v současné době JEDINÉ činoherní divadlo určil částku 8 mil. Kč a 4 mil. Kč určil na NEEXISTUJÍCÍ činohru pro Severočeské divadlo s.r.o., které je mimo to přímo financovanou z rozpočtu města Ústí nad Labem a Ústeckého kraje. Tímto rozdělením a určením peněz ohrozil existenci Činoherního studia, které neobdrželo na r. 2014 žádné finanční prostředky a minimálně do doby ukončení výběrového řízení žádné obdržet ani nemůže. Z tohoto důvodu toto divadlo nemůže zodpovědně dále vykonávat svou činnost, aniž by ohrozilo své zaměstnance či dodavatele svou insolvencí.

Činoherní studio, které si po celou dobu své existence v rámci vlastní tvorby udržuje statut kvalitního divadla založeného na originální dramaturgii a výrazných hereckých osobnostech, se řadí k předním českým scénám.

Za navrhovanou částku 8 mil. Kč divadlo existovat může. Nikoliv však v podobě a kvalitě, v jaké jej diváci znají a v jaké jeho tvůrci získávali v minulosti mnohá prestižní ocenění.

Vyzýváme proto primátora statutárního města Ústí nad Labem aby v zájmu zabránění nevratných škod na poli českého divadla:
1) Zrušil nestandardně vypsaná výběrová řízení na finanční prostředky pro činohru v Ústí nad Labem

2) Poskytl v dostatečné výši finanční prostředky určené pro činohru v Ústí nad Labem na r. 2014 Činohernímu divadlu města Ústí nad Labem o.p.s. na základě smlouvy bez výběrového řízení jako doposud

3) Připravil v dostatečném předstihu výběrové řízení na financování Činoherního divadla města Ústí nad Labem o.p.s. v rámci čtyřletého grantu na období 2015 -2018, tedy způsob financování, který je evropským i českým standardem a odpovídá významu této nezaměnitelné divadelní scény

Asociace profesionálních divadel ČR
MgA. Stanislav Moša

Předseda Místopředsedkyně
MgA. Eva Kejkrtová Měřičková

Celý text ke stažení zde:
http://www.cinoherak.cz/download/files/peticenapodporuinohernhostudia.pdf

Nový občanský zákoník (NOZ)

V důsledku plánovaného nabytí účinnosti tzv. nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „NOZ“) k 1. 1. 2014 dojde k tomuto datu automaticky k tomu, že na stávající občanská sdružení (tj. subjekty registrované dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, jenž bude v důsledku nabytí účinnosti NOZ zrušen) bude nově pohlíženo jako na spolky dle ustanovení §214 a násl. NOZ a vztáhne se na taková občanská sdružení nová právní úprava spolků (§3045 odst. 1 ve spojení s §3041 odst. 1 NOZ). K této objektivní nevyhnutelné právní skutečnosti dojde automaticky na základě zákona (NOZ) již k 1. 1. 2014, aniž by občanská sdružení, která budou stále ještě existovat v rámci této právní formy k 31. 12. 2013, mohla tuto skutečnost nějak ovlivnit (vyloučit). 

NOZ dále stanoví, že pro povinnou změnu v označování (tj. z „občanských sdružení“ na „spolek“ nebo „zapsaný spolek“) platí lhůta 2 let od 1.1.2014 (§3042 NOZ) a pro uskutečnění povinných změn v zakládajících a vnitřních právních dokumentech (stanovách apod.) občanských sdružení, resp. spolků platí lhůta 3 let od 1.1.2014 (§3041 odst. 2 NOZ).

Občanská sdružení mají nicméně stále do konce kalendářního roku 2013 možnost transformovat svou právní formu na obecně prospěšnou společnost a to na základě tzv. transformačního zákona č. 68/2013 Sb.

Institut umění – Divadelní ústav zvažuje uspořádání semináře pro subjekty z oblasti kulturní sféry zaměřeného na transformaci právní formy občanských sdružení a další otázky spojené s NOZ. Seminář je plánován na 1. čtvrteltí roku 2014 a termín jeho konání bude upřesněn v závislosti na přijetí příslušných předpisů a norem. Registrační poplatek za seminář bude činit 300,- Kč. Prosíme o vyplnění níže uvedeného registračního formuláře, v němž můžete nejen deklarovat svůj předběžný zájem o účast, ale také konkrétní otázky, které budou v semináři zodpovězeny. 

 Registrační formulář zde: http://www.idu.cz/cs/novy-obcansky-zakonik-noz-informace-o-transformaci

Letošní Provolání  choreografa LIN Hwai-mina k Mezinárodnímu Dni tance 29. dubna je doplněno videem s úryvkem z autorovy choreografie „Písně poutníků“ – pokud byste měli zájem cca tříminutovou ukázkou doplnit Poselství, prosím, kontaktujte tajemnici českého centra ITI, M. Potůčkovou (mail : mirka.potuckova@divadlo.cz).