Víc, než jen divadlo: projevy solidarity Bělorusku ze strany české divadelní scény

Běloruský národ prožívá mimořádné a velmi náročné období své historie. Nenásilné protesty Bělorusů a Bělorusek, které zesílily po posledních prezidentských volbách a které jsou tvrdě potlačovány běloruským represivním aparátem za pomoci extrémní míry násilí vyvolaly v zahraničí vlnu projevů solidarity. Osud Běloruska není lhostejný ani České republice jako zemi, která si v roce 1989 prošla svou vlastní, tzv. sametovou, revolucí. Ostatně na začátku běloruských protestů se často tyto dvě historické události porovnávaly. Již nyní je bohužel zjevné, že revoluce běloruského národa je cesta daleko obtížnější a o poznání trpčí. Při kritických událostech v České republice sehrála před více než třiceti lety významnou úlohu divadelní obec. Vzhledem k tradičnímu provázání politiky a divadla česká divadelní scéna s napětím sleduje vývoj protestů, mezi nimiž jsou i umělci a kulturní pracovníci.

Jeden z předních českých odborných časopisů o divadle, Svět a divadlo (SAD), referuje o běloruských divadelních projektech už od raných devadesátých let. Aktivnější byla redakce ve svých reflexích především od roku 2007, kdy vyšel v rámci SADu text mapující současnou běloruskou divadelní scénu, především pak práci Běloruského svobodného divadla. Posledním počinem v této oblasti je publikování nové hry běloruského dramatika Andreje Kurejčika Uražení. Bělo(R)usko, kterou napsal v srpnu a září letošního roku jako reakci na události prvních revolučních týdnů (hra vyšla v čísle 5/2020 spolu s původním autorským rozhovorem). Drama bylo uvedeno v několika zemích (např. v USA, Velké Británii, Rusku, Francii, Německu, aj.) a prezentováno v sérii scénických čtení nazvané Insulted. Belarus(sia) Worldwide Readings. V našem kontextu se do akce zapojilo například Městské divadlo Zlín, které Uražení. Bělo(R)usko v říjnu odprezentovalo jako rozhlasovou hru nebo festival současného umění 4+4 dny v pohybu se scénickým čtením streamovaným online a doprovozeným diskuzí.

Kurejčikova hra je mimořádným potvrzením slov šéfredaktora SADu, Karla Krále, že “politika je pro divadlo zásadní téma, protože “divadlo je umění ve své podstatě […] společensko-politické, neboť divadlo je vždy setkáním lidí, tedy společenskou aktivitou, a život společnosti a politika jsou spojité nádoby.” I přes své estetické kvality spočívá význam dramatu především v jeho zpravodajských kvalitách. Divák/divačka se v kondenzované a “zábavné” formě dozví o postojích některých z hlavních aktérů revoluce. Konkrétně figurují ve hře nelegitimně zvolený prezident Alexandr Lukašenko, jeho syn Kolja či opoziční prezidentská kandidátka a – podle nezávislých výsledků voleb – jejich skutečná vítězka, Světlana Cichanouská a další postavy. Stejně tak je ve zkratce představena současná situace ve společnosti a důvody, které vedly k masovým demonstracím. Hra byla napsána tak rychle, jak je nyní překládána, distribuována a inscenována. Hlavním důvodem jejího velmi rychlého šíření nejsou její výjimečné umělecké kvality, ale její úloha v podpoře pro-revolučních snah. Předvádění dramatu různým diváckým skupinám je možné označit za velmi specifický druh pomoci, protože zvyšuje informovanost o dané problematice za hranicemi země.

Vyjma psaných reflexí, publikování a inscenování her je dalším možným vyjádřením solidarity přímá prezentace běloruských tvůrců v českém uměleckém prostředí. V tomto směru vychází běloruským umělcům vstříc například pražské Divadlo X10. V rámci svého Divadelního festivalu Kutná Hora (DFKH) (10.-12.9.2020) představilo diskuzi a autorská čtení dvou běloruských literátů – Julje Cimafejevy a Alhierda Bachareviče, kteří přijeli na festival přímo z Minsku. Jejich účast byla dohodnuta narychlo, nebyli součástí původního programu. Pro nadcházející ročník chystá X10/DFKH v čele s dramaturgyní Ewou Zembok hlubší sondu do současné běloruské divadelní scény a hodlá poskytnout prostor technicky komplexnějším projektům, než jsou čtení. Pro Zembok a její kolegy a kolegyně je sociopolitická role divadla klíčová. Jak sama tvrdí, “divadlo má hodně nástrojů, kterými může – a mělo by se – angažovat, protože má schopnost formovat myšlení lidí a spoluvytvářet společenství, ve kterém žijeme“. Divadlo vnímá jako “kulturní instituci se sociálním přesahem,” jehož možnosti (a povinnosti) zahrnují více, než jen produkování inscenací.

Pro situace, kdy je zapotřebí rychle reagovat na aktuální (politickou) krizi (dopadající na kulturní sektor) vytvořil soubor činohry Národního divadla (ND), pod vedením šéfdramaturgyně Marty Ljubkové, sérii diskuzních setkání Emergency Briefing. Takto ND např. uspořádalo Emergency Briefing o situaci v Maďarsku či v Sýrii. Bohužel, vzhledem k provozním komplikacím zaviněným pandemií koronaviru, zatím nedošlo k podobnému briefingu o Bělorusku, ze strany Marty Ljubkové je o to však velký zájem. Co se na druhou stranu činohře podařilo je šíření a propagace projektu Běloruského svobodného divadla (dlouhodobě působícího v exilu ve Velké Británii) I’m with the Banned, v rámci něhož je možné posílat pohlednice politickým vězňům v Bělorusku. Hlavní přínos této pomoci překvapivě nespočívá v povzbuzení zdecimovaných vězňů. Vzhledem k tomu, že pohlednice jsou kontrolovány a mnohdy zabavovány dozorci, jsou to právě tito lidé, kteří jsou hlavními příjemci jejich sdělení. Smysl těchto zpráv je proto spíše subverzivní než podpůrný a cílí především na svědomí věznitelů. Tuto formu, spolu s přímou finanční pomocí, považuje Ljubková za přínosnější než jiné manifestace solidarity, jako je vyvěšování vlajky nebo sepisování oficiálních prohlášení

Pro Ljubkovou, velmi podobně jako pro Zembok, je umělecká angažovanost divadla esenciální.  A to právě v Národním divadle, jež si, jak zmiňuje Ljubková, klade otázku koho reprezentuje a co je to národ. ND by se podle ní mělo vymanit ze své elitní pozice a stát se “komunitním pilířem”, místem setkávání, ke kterému může mít jeho uživatel/ka pozitivní vztah i v případě, že jej/jí neoslovuje umělecká produkce divadla. Důraz klade na spolupráci a obnovení důvěry v instituce, včetně – či především – těch, které jsou zdánlivě uzavřeny ve své pověstné slonovinové věži.

Jaká je ta nejlepší forma podpory, kterou může umělecká/divadelní obec nabídnout, je složité říct. V tom, že divadlo je umění sociálně-politické a mělo by se věnovat tématům přesahujícím esteticko-formální otázky však panuje jasná shoda, minimálně mezi výše zmíněnými zástupci české divadelní scény. Nemusí se však jednat nutně o přímočarou angažovanost na poli umění ve smyslu Kurejčikovy hry. Dramaturgyně Zembok a Ljubková obě kladou důraz na komplexnost divadelního setkání, na komunitu, kterou k sobě divadlo jako instituce váže a na morální odpovědnost tvůrců a tvůrkyň, která není limitovaná jevištěm.

Česká divadelní scéna se od politiky nedistancuje, naopak – za časů krize se snaží aktivně nacházet způsoby, jak pomoci, ať už prostřednictvím umělecké nebo mimo-umělecké činnosti. Je mou velkou nadějí, že i tato naše skromná vyjadřování solidarity přispějí k pádu tyranského režimu v Bělorusku.

Pro české středisko ITI: Antonín Brinda

Poděkování: Pavel Štorek, Yvona Kreuzmannová, Inga Z. Mikshina, Karel Král, Ewa Zembok, Marta Ljubková, Kristýna Klimešová, Martina Pecková Černá