Poselství ke Světovému dni divadla 27. března 2022

Světový den divadla připadá každoročně na 27. března a slaví se od roku 1962. V současné době se v jednom týdnu propojuje společně se Světovým dnem divadla pro děti a mládež (20. března) a se Světovým dnem loutkářství (21. března). Oslavy Světového dne divadla pořádá Mezinárodní divadelní ústav (ITI – International Theatre Institute), mezinárodní nevládní divadelní organizace přidružená k UNESCO. Tento den je příležitostí zamyslet se nad rolí a důležitostí divadla jako umělecké formy a upozornit na jeho význam pro lidská společenství i jednotlivce a na jeho potenciál pro ekonomický růst. Autorem prvního poselství ke Světovému dni divadla byl Jean Cocteau, v roce 1994 zvolila mezinárodní divadelní komunita jako autora poselství Václava Havla.

Peter Sellars, americký operní a divadelní režisér

Drazí přátelé,

zatímco celý svět visí na infuzi zpravodajských reportáží a každou hodinu, každou minutu se dožaduje pravidelné dávky nových informací, nás tvůrce bych chtěl vyzvat, abychom vkročili do vlastní sféry, perspektivy a rámce epického času, epického uvědomění, epické reflexe a epické vize. Žijeme totiž v epickém období lidských dějin a hluboké a závažné změny, k nimž dochází ve vztazích člověka k sobě samému, mezi lidmi i k věcem mimo ně, téměř nedokážeme ani pochopit, formulovat nebo slovně či jinak vyjádřit.

Nežijeme už v 24hodinovém zpravodajském cyklu – žijeme na pokraji času. Noviny ani jiná média naprosto nemají nástroje a nedostačují k tomu, aby postihly, co právě prožíváme.

Kde tedy najdeme jazyk, pohyby a obrazy, jež by nám pomohly pochopit ony hluboké změny a otřesy, jimiž si procházíme? A jak můžeme okamžitě předat to, co se prožíváme, nechceme-li reportáž, nýbrž vyjádření prožitku?

Divadlo je uměleckou formou prožitku.

Jak se můžeme ve světě, jenž je zachvácen mediálními kampaněmi, simulovanými prožitky a úděsnými prognózami, přenést přes donekonečna opakovaná čísla a pocítit posvátnost a nekonečnost jediného života, jediného ekosystému, přátelství nebo odstínu zvláštně vybarvené oblohy? Dva roky epidemie SARS-CoV-19 otupily lidské smysly, omezily lidské životy, zpřetrhaly vazby a zanechaly lidstvu k další existenci jen zvláštní spálenou zem.

Jaká semínka do ní musíme v těchto letech opakovaně zasadit a jaké přerostlé invazivní druhy musejí být naopak zcela a úplně odstraněny? Tolik lidí pociťuje napětí. Propuká tolik iracionálního, nečekaného násilí. Tolik dávno zavedených systémů se nyní projevuje jako mašinerie krutosti.

Kam máme jít vzpomínat a jakým způsobem? Co si potřebujeme připomínat? Jaké rituály nám konečně umožní představit si lepší alternativy a začít podnikat kroky, které jsme dosud nikdy nezkusili?

Divadlo epické vize, epického poslání, zotavení, hojení a péče potřebuje nové rituály. Nepotřebujeme se bavit. Potřebujeme se shromažďovat. Potřebujeme spolu sdílet prostor a potřebujeme tento sdílený prostor kultivovat. Potřebujeme bezpečné místo, v němž bude panovat rovnost a v němž si budeme hluboce naslouchat.

Divadlo je pozemským zhmotněním rovnosti mezi lidmi, bohy, rostlinami, zvířaty, kapkami deště, slzami a regenerací. Tento prostor, kde panuje rovnost a vše si hluboce naslouchá, je osvětlen skrytou krásou a přežívá uprostřed hluboké interakce nebezpečí, vyrovnanosti, moudrosti, činů a trpělivosti.

Buddha popisuje v Avatansaka sútře deset typů velké trpělivosti v lidském životě. Jeden z nejmocnějších druhů trpělivosti nazývá Trpělivost vnímat vše jako iluzi. Divadlo nám život na tomto světě trochu jako iluzi ukazovalo 

vlastně vždy. Umožňovalo nám vnímat svět skrze lidská přání, zklamání, slepotu a odmítnutí, a činilo tak s osvobozující srozumitelností a silou.

Jsme si tak jisti tím, na co se díváme a jak se na to díváme, že nedokážeme vidět alternativní reality, nové možnosti, jiné přístupy, neviditelné vztahy a věčné vazby.

Nyní je vhodná doba, abychom hluboce osvěžili svou mysl, své smysly, svou představivost, minulost a budoucnost. To je úkol, kterého se nemohou zhostit o samotě pracující, izolovaní lidé. Tuto práci musíme vykonat společně. Divadlo je pozváním ke společné práci.

Já vám za vaši práci z celého srdce děkuji.

Peter Sellars

Peter Sellars se narodil v pensylvánském Pittsburghu (USA). Jako operní a divadelní režisér si získal mezinárodní věhlas za své průkopnické a inovátorské interpretace klasických děl, otevřenou podporu hudby 20. a 21. století a projekty, na nichž spolupracoval s nebývale pestrou škálou divadelních i jiných umělců. Jeho práce dává vyniknout skutečnosti, že divadlo je mocný nástroj k vyjádření morálních postojů a k činnosti se sociálním přesahem.

Inscenoval mimo jiné opery v Nizozemské národní opeře, Anglické národní opeře, na festivalu d’Aix-en-Provence, v Lyrické opeře v Chicagu, Národní pařížské opeře a na Salcburském festivalu.

Sellars spolupracoval na mnoha dílech se skladatelem Johnem Adamsem. Patří mezi ně Nixon in China(Nixon v Číně), The Death of Klinghoffer(Klinghofferova smrt), El Niño, Doctor Atomic,The Gospel According to the Other Mary(Evangelium podle druhé Marie) a The Girls of the Golden West(Děvčata ze zlatého Západu). Inspirovaly ho také skladby Kaijy Saariahové, které rozvedl do oper – jsou to L’Amour de loin (Láska zdaleka), Adriana Materči Only the Sound Remains(Zůstane jen zvuk) –, a rozšířil tak současný operní repertoár.

Mezi jeho nedávné (před-pandemické) projekty patří nová produkce opery Doctor Atomicv Opeře v Santa Fe, inscenace opery KopernikusClauda Viviera pro pařížský festival D’Automne a produkce Mozartova Idomeneana Salcburském festivalu.

Ke konci roku 2020 vytvořil a zrežíroval film this body is so impermanent…(toto tělo je tak pomíjivé…) inspirovaný textem z Vimalakírti sútry. V současnosti připravuje ve spolupráci s Benjaminem Bagbym, muzikologem a zakladatelem skupiny Sequentia, inscenaci středověkého díla Roman de Fauvel (Román o Fauvelovi). Dále se chystá znovu uvést operu Tristan und Isolde, jejíž příběh doprovázej a prohlubují transcendentální videa Billa Violy. 

V neposlední řadě pracuje na inscenaci Perle Noire, Meditations for Joséphine (Černá perla, meditace pro Joséphine), k níž složil hudbu skladatel a hráč na několik nástrojů Tyshawn Sorey a v níž zpívá nedostižná Julia Bullock.

Sellars vedl několik slavných festivalů, mezi nimi ročníky 1990 a 1993 Festivalu v Los Angeles nebo Festival umění v Adelaide v roce 2002. V roce 2006 byl uměleckým ředitelem New Crowned Hope, vídeňského festivalu zorganizovaného u příležitosti 250. výročí Mozartova narození, na nějž sezval nové i zavedené umělce z nejrůznějších kultur, aby společně vytvářeli nová hudební, divadelní, taneční, výtvarná i architektonická díla. V roce 2016 byl také hudebním ředitelem kalifornského Ojai Music Festivalu.

Sellars je zasloužilým profesorem na Katedře světových umění a kultur na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA), ředitelem a zakladatelem Boëthiova ústavu při UCLA a stálým kurátorem Filmového festivalu v Telluride. Byl také mentorem Umělecké iniciativy Rolex (Rolex Arts Initiative). Je držitelem MacArthurova stipendia, ceny Erasmus za přispění evropské kultuře a Gish Prize a členem Americké akademie věd a umění. Získal i prestižní Polar Music Prize a americký časopis Musical America ho označil za Umělce roku.

Překlad Anna Štádlerová