O situaci v uměleckém školství s prof. Ivanem Klánským, děkanem Hudební a taneční fakulty AMU
České středisko ITI vydalo v souvislosti s naléhavou potřebou plánu otevírání kultury apely “Chci znát, kdy hrát!” a “Bez zapojení všech nelze účinně čelit pandemii!”, pod nimiž se sešlo téměř 500 podpisů jednotlivců i organizací napříč regiony a oblastmi kultury. Apely doprovází série rozhovorů s osobnostmi z oblasti divadla, tance a nového cirkusu i dalších oborů živého umění. Situace uměleckých škol je zmiňována na řadě jednání, včetně těch, které vede se zástupci ministerstev ITI, protože pro ně platí ještě přísnější omezení než pro sektor kultury. Proto se na potřebu narování podmínek pro umělecké školy a neméně naléhavou potřebu plánu pro jejich budoucí absolventy zaměřujeme i v našich rozhovorech.
Hlavním problémem, který vysoké školy během pandemie řeší, je praktická výuka. Jak probíhá komunikace vedení vysokých uměleckých škol s MŠMT a jaké jsou pro praktickou výuku nyní vyhlídky?
IK: Na uměleckých vysokých školách je praktická výuka základem vzdělávacího procesu, a zejména u výuky profesionálních hudebníků není žádným distančním způsobem nahraditelná. Proto jsme na HAMU jako malou náplast cítili možnost tzv. individuálních konzultací s pedagogem, které ministerstvo školství umožnilo pro krátkodobé setkání jednoho pedagoga s jedním studentem. Ne všechny naše katedry mohly této výjimky využít, ale i tak to byla pro mnohé studenty jedinečná možnost připravit se na absolventské výkony alespoň částečně prezenční formou výuky. Pro větší ansámbly a pro taneční umění však zůstala distanční forma jako jediná možná.
Jaký mají stávající opatření, kdy studenti mají zamezený přístup do škol, dopad na absolventské ročníky?
IK: Kromě výše uvedených výjimek se museli studenti s distanční výukou smířit. Vzhledem k délce současných opatření mám velkou obavu, že dopad na absolventské ročníky bude citelný a i při maximálním úsilí pedagogů i studentů budou ztráty jistých schopností a dovedností těžko nahraditelné.
Jak se s distanční výukou potýkají pedagogové?
IK: U teoretických předmětů je situace poměrně dobrá, pedagogové i studenti si na distanční výuku zvykli a v této oblasti neřeší vedení fakulty žádné závažnější problémy. U praktických uměleckých studijních programů je situace jiná, pedagogové raději využívají časově omezených individuálních konzultací, tam, kde to legislativa dovoluje. Určitá skupina studijních programů, pro které distanční forma vhodná není, ale nevejdou se do kategorie individuálních konzultací, je na tom velmi špatně. A vlastně čeká na určité rozvolnění stávajících omezení. Těmto studijním programům bude muset být pak fakulta mimořádně nápomocná, včetně možností ve formě odkladu zkoušek, zhuštěné výuky, prodloužení výukového období v letním semestru 2021, resp. jiným relevantním způsobem.
Přinese očkování pedagogických pracovníků, které bude probíhat i na vysokých školách, zásadní změnu stávající kritické situace?
IK: Věřím, že až bude proočkováno více než polovina občanů této země, bude se žít normálněji – i když určité restrikce asi zůstanou déle. Hlavně, aby ta očkování platila i na další a další mutace tohoto viru. Pak by se snad dalo uvažovat o výuce tak, jak jsme byli do loňska zvyklí.
Rozhovor pro české středisko ITI vedla Lucie Hayashi
Ivan Klánský je český klavírní interpret a pedagog, laureát prestižních mezinárodních soutěží v Bolzanu 1967, Neapoli 1968, Bachovské soutěže Lipsko 1968, ve Varšavě 1970, Barceloně 1970, Fort Worth v Texasu 1973 a Santanderu 1976, již v době svých studií vyhledávaný sólista a komorní hráč. Od roku 1983 je profesorem pražské Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění, od roku 1997 jako vedoucí Katedry klávesových nástrojů. V současné době na HAMU zastává funkci děkana. Dále je od roku 1991 profesorem Vysoké hudební školy ve švýcarském Luzernu, předsedou Chopinovy společnosti a Chopinova festivalu v Mariánských lázních. Vedl také mistrovské kurzy v Dublinu (1982–1986) a Bad Sulgau (od 1997). Jeho nejvýznamnějšími žáky jsou vítězové soutěže Pražského jara Martin Kasík a Ivo Kahánek.