Proč potřebujeme plán otevírání kultury: rozhovor s Evou Kejkrtovou Měřičkovou
České středisko ITI vydalo u příležitosti nadcházejícího Světového dne divadla 27. března apel “Chci znát, kdy hrát!” Jedná se o pokračování výzvy ITI “Bez zapojení všech nelze účinně čelit pandemii!”, pod kterou se sešlo rovných 270 podpisů napříč regiony i oblastmi kultury. Požadavek na nastavení stejných protiepidemických pravidel pro všechny rizikové oblasti se v posledních týdnech postupně naplňuje, ale kulturní sektor stále čeká na plán otevírání kultury. Proč je tento plán důležitý právě nyní? Na to odpovídá série rozhovorů, které přináší ITI.
Jak obvykle probíhá plánování v Dejvickém divadle? A jak plánuje své aktivity Asociace profesionálních divadel?
EKM: Plánování v Dejvickém divadle probíhá standardně, jako v ostatních repertoárových divadlech. Pokud má divadlo inscenace jen se svými kmenovými herci, je plánování snazší a rychlejší. Ale vzhledem k tomu, že v mnoha inscenacích DD hrají i hosté, musí divadlo při přípravě hracího plánu nejprve zjišťovat právě jejich možnosti. Pochopitelně ani s domácím souborem to nemusí být až tak jednoduché. Někdy mají herci další práci v oblasti filmu, která je následně důležitá i pro atraktivitu divadla a tam se pak mnohdy musí divadlo ve svých plánech také přizpůsobit, protože filmaři plánují s mnohem větším předstihem. Naopak divadelní zájezdy jsou plánovány jeden až dva roky dopředu. Když to tedy shrnu, plánování je v divadle takové puzzle, kdy i hodiny hrají svou roli a pohybuje se včetně přípravy propagace od tří měsíců do dvou let.
Co se týká aktivit Asociace profesionálních divadel, tam je plánování o něco snazší. Pravidelné setkávání výboru asociace se domlouvá cca 14 dní až měsíc předem a jednání s vnějším světem probíhá dle potřeby. Setkání se členy asociace pak bývá dvakrát ročně na valné hromadě. Ale v době, jaká je nyní, se výbor “schází” každý týden, případně i častěji a schůzky se všemi členy jsou také četnější než v době “necovidu”. Doba se totiž chová jak tekuté písky a není nic staršího, než včerejší pravidla. A tak sledovat změny nařízení, předpokládat vývoj situace a účastnit se všech důležitých jednání je nyní hlavní náplní činnosti naší asociace a kdy se co odehraje, nelze v tomto směru zcela naplánovat. Vše se řídí covidem nad námi a je proto třeba být neustále on-line.
Jak by měl podle Vás vypadat protiepidemický systém (PES) či jiný systém hygienických opatření během pandemie?
EKM: Nejsem si jistá, zda má ještě smysl mluvit o systému PES, kterého asi těžko někdo ještě rozdýchá. Ten, který platil, kulhá už na skoro všechny 4 nohy a ten který byl aktualizován v lednu vlastně nikdy nevstoupil v platnost a někde čeká. A mezitím se situace mění a tím pádem ve své navržené podobě už ani platit nemůže. Přišly nové mutace, někteří lidé jsou promoření (ale pozor, důležité je, že zatím jen na omezenou dobu a bezpečnost jedince se posunuje v čase podobně jako DPH) a někteří jsou již očkovaní. A s ničím takovým PES nepočítal. V každém případě, ať se protiepidemický systém jmenuje jakkoliv, měl by vznikat na základě doporučení příslušných odborníků a neměl by podléhat politickým a ekonomickým tlakům. A měl by být srozumitelně a jednoduše komunikován. Jeden můj známý říká: “Jsem jednoduchý člověk. Vidím pivo, tak ho vypiju.” Tak asi takto srozumitelně by to mělo být pro všechny vysvětlováno.
Co nyní nejvíc řešíte, proč je důležité mít právě teď k dispozici plán rozvolňování?
EKM: Pro cokoliv v životě je třeba mít plán. Plán zhodnocuje realitu, využívá možnosti a eliminuje nebezpečí. Pochopitelně je možné žít i bez plánu a řešit situace, jak přicházejí, tedy více intuitivně, a nahodile, bez důkladného zvážení okolností. Ale je to náročnější, složitější a většinou rychlá improvizace je i mnohem dražší. Navíc se obtížněji komunikuje. A protože všechno kolem nás stojí peníze, je velmi špatné nechat běh věcí bez plánu, kdy se finanční náklady mohou vynakládat zbytečně a neúčelně. Proto nyní chceme znát plán. Chceme, aby si každý mohl sám odhadnout dle zveřejňovaného vývoje situace, jak má plánovat, kdy a kde vynakládat prostředky na přípravu. Nyní by asi mělo být zásadně řešeno, jak skloubit dohromady masivní testování zaměstnanců s možným rozvolňováním. Testování by tedy nemělo sloužit jen k zachování pracovního výkonu, ale mohlo by být i pomyslnou vstupenkou do normálního života. A i na to by měl být plán, dříve, než se s testováním ze dne na den přišlo, ale bez další návaznosti.
Rozhovor pro české středisko ITI vedl Antonín Brinda
Eva Kejkrtová Měřičková po ukončení studií na Divadelní fakultuě AMU byla zakladatelkou dnes již neexistujícího klubu DELTA v Praze 6. V roce 1990 byla kooptována do zastupitelstva MČ Praha 6. Jako bývalá ředitelka Obvodního kulturního domu, založila pod jehož hlavičkou v roce 1992 Dejvické divadlo, které vedla do roku 2019. Po odchodu do důchodu zůstává v Dejvickém divadle na pozici odborné poradkyně a je členkou správní rady Dejvického divadla. V době aktivního vedení Dejvického divadla byla místopředsedkyní Asociace profesionálních divadel, kde nyní vykonává funkci výkonné ředitelky. Od roku 2013 je členkou sekce kultury Unie zaměstnavatelských svazů a členkou Rady českého střediska ITI. Současně vykonává funkci členky Garanční rady Národního divadla a členky dozorčí rady Činoherního studia Ústí nad Labem. V rámci svých dalších aktivit pracuje v rámci různých grantových komisí či pracovních skupin při MK ČR nebo HM Praha. V letech 2002 – 2008 působila jako pedagog na katedře produkce DAMU. V roce 2016 byla obdržela čestné občanství Městské části Praha 6. Je vdaná, má dvě dcery a čtyři vnoučata.